OPETH - The Last Will And Testament
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vážně si téměř neumím představit, co by musela v současných poměrech předvést a dokázat taková speed metalová partička, aby se o ní oprávněně (to podtrhuji) mohlo mluvit jako o čerstvé krvi v žilách zmíněného stylu. I tohle konstatování má však svoji odvrácenou stranu, podle níž není třeba zacházet až do nějakých krajností, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Neboť nemusí být hned převrat, stačí když se (kupříkladu) pořádně rozhýbá všemocná šuškanda. Světoběžníci z britských ostrovů, jenž vešli ve známost jako veleještěří komando DRAGONFORCE, vsadili na tuhle druhou a značně jednodušší variantu a natočili speed metalové album, které se liší od většiny těch ostatních svou rychlostí („tohle album je rychlé jako pornočasák v klášteře“, pravil jeden nejmenovaný kolega). A šuškanda je tady (… tedy ne že by ti DRAGONFORCE byli úplně špatní, ale přece jen… takovej fofr jsem už dlouho neslyšel…) a pozvolna se nám mění na propagandu a propaganda pak plní své a DRAGONFORCE mohou být bohatě spokojeni. Ale mohou být spokojeni také doopravdy?
Vážně si totiž téměř neumím představit, že by DRAGONFORCE nedocvaklo, že přes zběsilou porci rychlosti (death metalové náklepy bicích podobné tomu v „Revolution Deathsquad“ jsou ovšem naprosto úžasné) prostě jen znovu začali tam, kde na „Sonic Firestorm“ (2004) skončili. Pravda, v rámci nového začátku se vyskytlo i něco málo opojných melodií a monstrózních instrumentálních výkonů navíc, ale stejně to jaksi zavání obnošenou vestou, kterou už si přespříště na sebe prostě nevezmete. Ale abychom také dali slovo samotné kapele, poněvadž se ve své úvaze mohu velmi lehce mýlit. Startující „Through The Fire And Flames“ určí napříště základní tempo hry a k tomu potěší klenutým refrénem a strhujícím nasazením ve všech směrech. Divoký headbanging by mohl jednoho stát chladnou hlavu, jen toho sólování je snad až příliš. Jedeme dál, přicházejí „Revolution Deathsquad“ a „Storming The Burning Fields“. Znovu na první pohled strhující nasazení ve všech směrech, znovu klenuté melodické refrény, znovu přespřílišné sólování a znovu také (teď už skoro neúnosně) dlouhá stopáž. Člověk se nicméně pořád baví a navíc, obě písně jdou od sebe hravě rozeznat, takže žádný problém. „Operation Ground And Pound“ a „Body Breakdown“. A safra. Copak to nasazení, to je pořád vcelku chvályhodné, ale zase ty klenuté referény a zase to dalekosáhlé a neúnosné sólování, o dlouhé stopáži ani nemluvě. Tady něco nehraje, poněvadž mi to něco silně připomíná a nemusím zrovna chodit daleko. A kteráže z těch dvou je která? Hm, hm. Nu, raději pokročme dál, k „Cry For Eternity“ a „The Flame Of Youth“. Ha, že by cover verze „Moonchild“ nesmrtelných IRON MAIDEN? Ale kdeže. To je jen další a další strhující nasazení, kterého mám najednou plné zuby, stejně tak jako klenutých refrénů, nekonečného sólování a totální ztráty orientace v tom, která z těch zatraceně dlouhých skladeb právě zní. Nakonec bych si raději dal něco jako… ano, něco jako „Trail Of Broken Hearts“. Celkem příjemný ploužáček, jen tak ledabyle si plynoucí odnikud nikam, jak ten balzám na pocuchané nervstvo.
Tak to bychom měli. Doufám, že mi už teď rozumíte, když si vážně téměř nedovedu představit, že by „Inhuman Rampage“ mělo změnit cokoliv podstatného na převládajícím současném názoru na speed metal, coby kovovou formičku jen pro zavedené pečivo. DRAGONFORCE na něm utopili své celkem nadějné renomé v průhledné snaze obalamutit posluchače nikoliv revolucí, ale drobným pošťouchnutím, které chtěli postavit na stejnou úroveň. Za jistých okolností by se to jistě dalo akceptovat, nicméně takové jisté okolnosti v tomto případě nejspíš nenastaly. Pro někoho je to možná zklamání, pro někoho možná předem očekávaný scénář, ale je to tak, přesně tak.
Ani DRAGONFORCE ani „Inhuman Rampage“ bohužel nezmění nic na tom, že současný speed metal jaksi stagnuje. I když dohromady jim to nezní úplně nejhůř.
6 / 10
ZP Theart
- zpěv
Herman Li
- kytara
Sam Totman
- kytara
Vadim Pruzhanov
- klávesy
Dave Mackintosh
- bicí
1. Through The Fire And Flames
2. Revolution Deathsquad
3. Storming The Burning Fields
4. Operation Ground And Pound
5. Body Breakdown
6. Cry For Eternity
7. The Flame Of Youth
8. Trail Of Broken Hearts
Vydáno: 2006
Vydavatel: Noise Records
Stopáž: 56:06
Produkce: Sam Totman, Herman Li a Vadim Pruzhanov
Studio: Thin Ice Studios, Surrey, a LamerLuser Studios, Londýn, UK
Rychle a zběsile, tak by se dala vystihnout de facto celá tvorba téhle kapelky. Jinak musím souhlasit, že mi jednotlivé skladby splývají do jednoho proudu, chybí také nosnější myšlenka. Přesto se album poslouchat dá...
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.